Než jsme se vydali za svým snem na Srí Lanku, zažili jsme společně spousta výjimečných zážitků. Jedním z nich byla i plavba na plachetnici v Chorvatsku, kde jsme se utvrdili v tom, že máme dobrodružnou duši. K jachtingu se Petr dostal přes svého taťku, který ho už od sedmi let bral na loď. Nebylo tedy divu, že si hned v osmnácti letech udělal kapitánské zkoušky, aby i on byl jednou kapitánem lodi. Tuhle kapitolu života ještě nepovažujeme za uzavřenou. Kdo ví, třeba jednou spojíme svůj život s loděmi i tady na Srí Lance. Nebo třeba jen někdy zase vyrazíme do Chorvatska, protože na tuhle plavbu nikdy nezapomeneme. Byla naše první společná.
A jak probíhala? To si přečtete právě tady. Dovíte se, jak to prožívala Janča, která byla na plachetnici úplně poprvé, ale přečtete si i zápisky z lodního deníku zkušeného kapitána Petra 🙂
Naprostá svoboda. Jen nekonečný obzor a vítr, který posouvá tvou loď kupředu. A hlavně moře, které je stejně tak hluboké jako tvá mysl.
Když jsme zrovna trávili nějaký čas na Bali, přišlo nám potvrzení o rezervaci lodí v Chorvatsku, které jsme ještě před odjezdem rezervovali. Jaká byla naše radost! Máme to černé na bílém, opravdu vyrazíme za zážitky do nekonečných obzorů. Vyrazit jsme měli my a Péťův taťka s rodinou. Lodě byly ale pro 6 a 10 lidí, takže začal nejsložitější úkol – sehnat spolehlivou a hlavně pohodovou posádku. Jenže kdo chce zaplatit zálohu na něco, co se má uskutečnit až za půl roku? Najdeme takové blázny a nadšence? Jednoho už jsme naštěstí měli. Jardu, který chtěl jet snad už rok. Zatím jsme tedy byli tři. Dokážeme ale sehnat další lidi a navíc se stát skutečnou námořnickou posádkou? Začali jsme rozesílat pozvánky na tohle dobrodružství. A povedlo se! Posádku naší lodě budou tvořit kamarádi, a většina z nich se v životě neviděli.
Péťa, Janča, Tomáš, Niky, Betty, Jarda a Pepa. To jsme my. Skvělá parta.
TROGIR, MĚSTO, KDE TO VŠECHNO ZAČALO.
Starobylé město a přístav. Byla by škoda nevyrazit si ho prohlédnout. Je to kamenné městečko s historickým centrem, které ze všech stran omývá moře. Z každého koutku tohoto města je cítit, že ho kdysi založili námořníci. Jak příhodné místo na start našeho mořského dobrodružství. My nezkušení jsme ve velkém očekávání. Těšíme se a neuvědomujeme si, že vyplout není jednoduché. Zatímco jsme pohlceni atmosférou Trogiru, náš kapitán, můj Petr, má i jiné starosti:
Je krásný slunečný den. Nad námi auzurová obloha a před námi naše plachetnice. Do tváří se mi opírá lehký vánek. Co víc si přát? Snad jen co nejrychleji vzít svou ženu a představit ji naší lodi Martinu.
„Tak tady je. S ní zažijeme opravdové moře. Moře dobrodužtství.“
Cítím, jak mi Janča nadšením tiskne ruku. Září celá štěstím. Náš první den plavby je tady a i já jsem šťastný. Jsem rád, že budu vyplouvat právě s ní.
Nejprve nás ale čeká několikahodinové čekání, až nějaký pomocník vyčistí naše kajuty. Je obrovské vedro a já v něm musím najít někoho, kdo nám oficiálně předá loď. Přichází na řadu papírování, mnoho dalších poplatků, ale také konečně chlapík na předání. Zapisujeme a kontrolujeme stav lodi. Je potřeba i rozvinout a zkontrolovat plachty, aby nás na moři nic nepřekvapilo. Bohužel spodek lodi zkontrolovat nedokážeme. Kdo by se chtěl potápět v přístavu… Nezbývá tedy než věřit předávajícímu to jeho „Spodek lodi je okej.“
Poté co naši patnáctimetrovou krásku osvobodím ze spárům kotevních lan Trogiru, zažívám situaci, která nastává vždy, když se někdo plaví poprvé. Všichni jsou sami se sebou, hluboce zamyšlení a zakoukaní na širé moře. Mám úsměv ve tváři a probouzím z toho zasnění i svou ženu.
„Podívej na ostatní. Ten výraz ve tvářích. Jak jsou všichni šťastní.“
Snad jako by cítili už teď, že tady budou svobodní. Jen oni a moře. Ten úžasný okamžik trval až do chvíle, kdy se nám o příď opřela první vlna. Ta nás všechny ošplouchne a nálada se tak uvloňuje. Celá posádka se směje a těší se na dobrodružství.
Vzhlížím k němu. Jsem pyšná, jaký je Péťa skutečný kormidelník. Sleduji, jak se vzdalujeme od pobřeží. Všude jen vlnky, které nás doprovázejí na naší cestě. Z celého toho výjevu jsem oněměla. Cítím obrovský příval energie, spojení s přírodou. Cítím radost, ale i vzrušení, harmonii, klid a opravdovou lásku. Petr mě jemně probere z toho zasnění, abych se podívala na ostatní. Snad i oni všichni mají v hlavě to samé. Všichni němí, všichni prožívají tady a teď.
Kapitán lodi ale musí myslet i pragmaticky. Musí vést loď, nemůže se nechat jen unášet pocity, které ale rád dopřeje své posádce. V jeho hlavně už proudí různé myšlenky:
Konec srandy, plavba začíná. Teď se uvidí, co všichni unesou, a tak posádce sděluju, že nás hned první noc čeká noční přeplavba. Vyplouvat budeme o půlnoci a čeká nás osm hodin plavby. Zatím jsme v zátoce kousek od Trogiru, kde kotví většina lodí před svojí cestou.
Před půlnocí mě probouzí Tomáš. Vylézáme ven do kokpitu a jsme okouzleni tím tichem a oblohou plnou hvězd. Všude kolem nás jsou další plachetnice.
Musím nahodit motor a Pepu s Tomášem posílám na příď vytáhnout kotvu. Když se začnou ozývat první otáčky kotevního motoru, vzrůstá ve mně nadšení. A roste s každým dalším zarachotěním řetězu kotvy. Začínáme se hýbat. Třicetimetrový řetěz nás ještě stále přitahuje ke kotvě, která si poléhává na dně. Kluci odpočítávájí:
„20… 10…“ a konečně ukazují palec nahoru.
Teď už je jen na mně, kam se loď pohne. Vyplouváme! Teď nás čeká opravdová plavba.
Spím tvrdě, než o půlnoci zaslechnu, jak kluci vytahují kotvu. Spolu s vyplutím přicházejí nárazy vln a v kajutě to se mnou trochu háže. Napřed mi to přijde jako zábava, ale po několika minutách už se necítím dobře. Když zavřu oči, je mi špatně. Cítím se jako na houpačce. Houpu se, cítím volný pád.
Všude kolem nás je tma, jen pár mil před námi svítí bílé světlo tátovy plachetnice. Nedávná bouře na moři zanechala velké vlny, které se nám opírají do pravoboku. Naše loď se začala hodně houpat. Musím tak vytáhnout hlavní plachtu, která funguje jako stabilizátor.
Konečně. Posádka může v klidu pít rum. A ženy mohou v podpalubí klidně spát.
Nakonec mě všechny mé pocity ale skvěle ukolébávají a já spím až do rána. Po probuzení si uvědomuji, jako by se čas zastavil. Vidím nádherné svítání slunce a je úplně jedno, kolik hodin ukazuje ručička na hodinkách. Jsme tu jen my a moře. Den a noc. Žádný čas.
Kapitán píše: Po pár hodinách se začalo rozednívat. Cítili jsme, jak se vše začíná probouzet a na obzoru spatřili pevninu. Náš cíl. Ostrov Biševo.
Krásná písečná pláž, liduprázdná hospůdka a klidné čisté moře. Nádherné místo, kde bychom mohli zůstat déle, ale čeká nás ještě hodně zážitků. Já tak zvedám kotvu, tehdy na ostrově, ale i tady od psaní, a vyplouvám. Slovo, nebo spíše tužku, předávám mé ženě.
TÉMĚŘ OPUŠTĚNÝ OSTRŮVEK BIŠEVO
Daleko od chorvatských břehů, na nekonečném moři, někde za obzorem leží kopcotivý ostrůvek Biševo. Loď pomalu zastavuje. Na dohled je jen malá písečná pláž a jinak naprostá samota. Tenhle malý ostrůvek má jen 14 stálých obyvatel, kteří se tu živí jako rybáři a zemědělci. Pobřeží je ale lemováno letními sídly, která v sezóně navštěvují jejich majitelé z pevniny, nebo je pronajímají turistům.
Při plavbě si užíváme koupání na širém moři, ale už se těšíme, jak prozkoumáme zdejší tajuplný ostrov Lastovo. Tento ostrov bude naší další zastávkou na pevnině. Těšíme se, že poznáme ostrov bývalých pirátů a hlavně neporušené divoké přírody.
PIRÁTSKÝ OSTROV LASTOVO.
Domy tu jsou stavěné stupňovitě nad sebou, protože podle názoru lastovských radních měl každý občan tohoto speciálního místa právo na kousek slunce, vzduchu i výhledu. Není to krásné?
Jakmile vejdeme do městečka, zjišťuju, že už jsem si na moře zvykla a vlastně mi je lépe na moři, než na pevnině. Všechno se se mnou houpe. Hned mě to táhne zpět na moře. Už nechci nic jiného, jen tu nekonečnou svobodu, moře a vítr. Z naší posádky jediný Pepa vyráží s kamerou zdolat vrcholek místní hory. Všem ostatním se houpe celý svět. Náš kapitán se nás snaží uklidnit, že bude líp. Chceme mu věřit, protože před sebou máme ještě velký kus cesty.
Dnes jsem vděčná, že jsem zažila něco, co člověk pozná jen párkrát za život. Naprostý pocit svobody. Před plavbou jsem cítila zvědavost. I když jsem byla z plánu nadšená, měla jsem i trochu strach, abych nebyla po celou plavbu zelená a nebylo mi jen zle. Všechno jsem ale zvládla. Aby ne, když máte za muže úžasného kapitána, který po moři plachtí už nějaký ten pátek. Jsem hrdá na toho svého mořeplavce tělem i duší. A těším se na další dobrodužství, která s ním zažiju. V té době ještě vůbec netuším, kam nás život zavane.